O nejen novinářské etice

Historik: materiál k volnému vytěžení?

Článek vyšel v Lidových novinách 28. 4. 2015 pod redakčně upraveným titulem "Rozhovor, který nebyl. Historie je příliš vážná na to, abychom ji prezentovali zkratkovitě a senzacechtivě."

Pod nadpisem „Jsme svědky pokřiveného obrazu dějin“ přinesly Lidové noviny 11. dubna 2015 dvoustránkový rozhovor s historikem Janem Němečkem, vedoucím oddělení dějin 20. století Historického ústavu AV ČR. Jelikož jsem v tomto rozhovoru opakovaně zmiňován a jsou zde překrouceně popsány mé údajné názory o událostech roku 1945, cítím se nucen reagovat a některé věci uvést na pravou míru.

Od znásilnění žen k znásilnění historika

Redaktor LN Přemysl Houda zahájil interview mojí údajnou tezí, že v roce 1945 k osvobození nedošlo, ale šlo o začátek „druhé okupace“, té sovětské. Historik Němeček se následně na více místech rozhodně vymezuje proti úvahám, které redaktor Houda prezentuje jako „Portmannův názor“. 

S oběma pány jsem v životě o událostech roku 1945 ještě nikdy nemluvil. Při referování mého názoru neodkazují na žádnou moji publikovanou odbornou práci. Místo toho vycházejí výlučně z časopisu Týden, který přinesl 23. března 2015 pod nadpisem „Osvobození se rovnalo okupaci“ celkem stručný rozhovor se mnou.

Nejen, že Němeček i redaktor Houda reprodukují mně připsané výroky z Týdne nepřesně (např. tam není nikde uvedeno, že „v roce 1945 nedošlo k osvobození“, nebo že Rudá armáda násilně okupovalo Československo) a dávají mě do souvislosti s názory jiných osob, s kterými rozhodně nesouhlasím (např. že se Československo dobrovolně stalo součástí Německé říše, nebo že Rudá armáda prý Československo dobyla) a které – zde se s kolegou Němečkem zcela shodujeme – poškozují památku na ty Čechy, Slováky a vojáky všech spojeneckých vojsk, kteří položili život v boji proti okupantům.

Ale ještě závažnější je, že rozhovor v Týdnu, který oba pánové výhradně používají jako referenční zdroj o mých pohledech, byl publikován bez mého vědomí, souhlasu, natož autorizace. Tento „rozhovor“ bazíruje ve skutečnosti na zhruba dvacetiminutovém telefonátu s novinářem Týdne Ivanem Motýlem, jenž se týkal tématu znásilňování žen vojáky Rudé armády v roce 1945. Nijak dopředu neoznamovaný telefonní rozhovor jsem chápal jako čistě konzultační. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by z toho měl vzniknout samostatný rozhovor. Následně pak ale pan novinář – opakuji, že bez mého vědomí – redukoval mé komplexní ústní vyjádření do několika stručných vět (sám to později nazval „zhutnění“) a prezentoval čtenářům tyto jeho vlastní věty jako moje výroky. Došlo tím k nepřípustnému vypuštění důležitých kontextů, na které jsem během telefonátu upozornil, ale také ke zkratkovité až senzacechtivé prezentaci některých složitých i citlivých historických témat. 

Když jsem byl na vydání tohoto svévolně upraveného „rozhovoru“ upozorněn, redakci Týdne jsem 26. března obratem sdělil svůj protest a požádal zveřejnění mého stanoviska, ve kterém se od publikovaného textu distancuji. Ale nikdo z redakce, kromě novináře Motýla, se mi dva dlouhé týdny neozval. A když se konečně někdo ozval, tak jsem byl poučen, že žádný předpis autorizaci nevyžaduje a že novinář zásadně rozhoduje sám, co se získanými informacemi udělá – tak třeba i fingovaný rozhovor. Týden s tímto zdůvodněním odmítl mé stanovisko publikovat a neautorizovaný „rozhovor“ okamžitě odstranit ze svého webu. Podařená novinářská etika!

Polemika s fantomem

Zneužit a instrumentalizován se však jako historik cítím hned dvojnásobně – redakcí Týdne, ale též kolegou Janem Němečkem. Neprodleně po otištění jeho rozhovoru v LN jsem mu napsal zdvořile formulovaný dotaz, zda při jeho poskytnutí věděl o tom, že jsem se od „rozhovoru“ v Týdnu okamžitě po jeho vydání sám distancoval. Jan Němeček mi sice odpověděl ihned, sdělil mi však jenom, že momentálně nemá k dispozici tištěné LN se svým rozhovorem, ale že se mi pokusí odpovědět do úterý (14. dubna 2015). Od této doby se mi však neozval, a nic se nezměnilo ani poté, kdy jsem mu zaslal další zprávu, kde jsem ho opětně požádal o vysvětlení. Navíc, ještě včas (několik dnů před vydáním rozhovoru v LN) byl mimo jiné Němečkovi rovněž zaslán otevřený dopis historika Viléma Prečana týkající se nesolidního jednání tohoto bulvárního týdeníku v dané kauze (Prečanův dopis, spolu s mým stanoviskem určeným redakci Týdne, je zveřejněn na www.csds.cz).

Přesto Němeček v rozhovoru pro LN o „ahistorickém vykreslování dějin“ různé mně připsané pasáže z tohoto „rozhovoru“ citoval, deklaroval svůj nesouhlas s nimi a doplnil své očekávání, „že kolega Portmann své názory na vědeckém poli blíže vysvětlí“. Ani jednou větou však neinformoval čtenáře o tom, že o autentičnosti mých vyjádření existují vážné pochybnosti. Vědomě tím poškodil mé odborné renomé. Dlužno říci, od předního historika Akademie věd by se přece jen mohla očekávat trochu větší korektnost, v neposlední řadě ale i důkladnější práci s prameny.

Osvobození či druhá okupace?

A co si historik Portmann opravdu myslí o skončení druhé světové války a roli Rudé armády, tedy o tématu, jehož se dotýkal rozhovor Jana Němečka publikovaný v LN? Jelikož by bylo nezodopvědné a nesolidní prezentovat vyjádření k celkem složitým historickým otázkám pouze v rámci několika řádků, je můj pohled na skončení války k dispozici na stránkách Centra pro dokumentaci totalitních režimů (www.cdtr.cz).

Zde jen tolik: Rok 1945 přinesl osvobození a vědomé, převážně dobrovolné zakládání nové nesvobody zároveň. Onesvobození.

Adrian Portmann (autor je švýcarsko-český historik)